BŮH NA NÁS ČEKÁ DOMA


OBSAH

° I. ČÁST  U BOHA DOMA: ROZHOVOR ZAČÍNÁ

° II. ČÁST  JAK SI BŮH UVĚDOMIL SVOJI VLASTNÍ PODSTATU

° III. ČÁST  STVOŘENÍ BOŽÍCH DĚTÍ

° IV. ČÁST  NĚKTERÉ DĚTI SE POSTAVILY PROTI SVÉMU VĚČNÉMU RODIČI

° V. ČÁST  JAK TO BYLO DÁL

° DOSLOV

° VTIP A POUČKA

 

Toto prozaické krátké dílo od českého spisovatele a autora několika

filozofických děl o existenci přináší unikátní svědectví o obyčejném

člověku ze Země, který neváhal a jednoho dne vstoupil do domova, kde

čeká Bůh. Dozvídá se spousty zajímavých věci, některé nejdůležitější

postřehy dokonce zapíše. Po mnoha rozpravách s Bohem se na Zemi vrací

jako docela jiný člověk...

 

 

MICHAL

Autor s vyhraněným existenčním názorem za svůj život napsal několik soukromých děl, z nichž některé vyšly i veřejně. Často se v jeho tvorbě setkáváme s nepochopením a nesmířením sebe samého a hloubáním nad podstatou všeho. I přes slávu, kterou se zasloužil světové literatuře, předčasně zemřel. Důsledkem smrti bylo jeho deformované vnímání reality a života.

 

 

I. ČÁST – U BOHA DOMA: ROZHOVOR ZAČÍNÁ

 

Neuvažujme v jednotkách lidských, které jsou nám známé. Totiž i ty největší jednotky, které

kdy lidstvo napočítalo, jsou v očích božích jen zrnečka písku. Nemůžeme sáhnout na Nekonečno,

dokonce ani trilionkrát přesahující prostředky čísel a racionální myšlení to nedokáže. Pouze když do

svého srdce pozvete pravého Boha, dovolí vám přes velmi silné ochranné brýle podívat se na

chvilku za oponu, kde uvidíte světlo, které jste nikdy neviděli. Tak jsem to chtěl vyzkoušet i já,

chtěl jsem vidět pouze prst Jediného. Bylo mi umožněno tohle  a bylo mi umožněno toho ještě

mnohem víc! Bůh  pozval k sobě domů. Nabídl mi sušenky, velmi dobrý čaj (byla to odrůda čaje

z planety Nibulon, která se nachází v souhvězdí Lyry) a hezky jsme si popovídali. Nepředstavujte si

to ale tak, že  sedím na jedné židli, Bůh na druhé, mezi námi stolek a  se ptám Stvořitele, který

vypadá tak, jako milý dědeček v bílém rouchu a sandálích. Ne, takhle to nebylo. Chci vás upozornit

na to, že to vypadalo jen z části tak, jak to popisuji. Ve skutečnosti to vypadalo přímo božsky, ale 

jsem na to  zapomněl, protože u Boha doma se stavila jen moje duše. Moje tělo zůstalo na planetě

Zemi v posteli, zatímco duše si s Nejvyšším užívala srandy kopec. Po návratu na Zemi jsem valnou

část toho zapomněl. No a teď musím psát jen v lidských vyjadřovacích prostředcích. Sice je mi to

trochu líto, ale o to se víc těším na opětovné setkání s mým přítelem, kdy se potkáme v novém světě

i s hmotným tělem za nedlouho.

Když jsem zaklepal na dveře Boha, otevřel mi. Vlastně jsem vstoupil sám, protože dveře

nemá nikdy zamčené. Jsou to dveře neskutečně krásné, které nemají odjakživa zámek a jsou

nadevřené tak, aby tam mohl vstoupit každý človíček. Na ceduli je napsáno: VŠECHNY  DĚTI

JSOU SRDEČNĚ VÍTÁNY. Bůh totiž říká všem bytostem děti. Vytvořil je, aby mohl být šťastný,

sdílet život a pečovat o ně. Je náš věčný rodič.

Tak jsem tedy vstoupil a On mi řekl, že  tu na  čeká. Trochu jsem se divil, protože jsem

se přece předem neohlásil, ani mu netelefonoval, že přijdu. Tehdy  to hned nenapadlo, že je přece

všemocný, vševědoucí a všemohoucí. Proto věděl, že přijdu. Zeptal jsem se ho, jak dlouho na 

čeká. Odpověděl: "Čekám na tebe celou věčnost. Věděl jsem, že přijdeš. Věděl jsem to od samého

začátku, že jednou dorazíš ke mně domů. Očekávám trpělivě a s láskou každou moji bytost, kdy

přejde práh dveří. Každá dušička jednou dorazí. Může to trvat celou věčnost,  ale na ni vždy

počkám." V tu chvíli se se mnou objal a pošeptal mi do ucha: "Jsem šťastný, že jsi tady.  

prosím nikdy neopouštěj. Slibuješ mi to?"  jsem se slzami vděčnosti odpověděl, že mu to slibuji.

Projela mnou vlna lásky, kterou nelze na naší Zemi zažít.

Potom jsme si povídali a povídali celou věčnost. Ne, nesmějte se mi prosím, že  nevím,

kolik času jsem u Boha doma strávil. Tam totiž neexistoval čas. Bylo jen TADY a TEĎ. Tak mi

prosím odpusťte případné nepřesnosti. Udělal jsem s Ním rozhovor, který jsem následně sepsal. To,

co teď čtete, je jen to nejdůležitější. Kdybych měl psát o všem, co jsme probrali, nedočetli byste to

do konce svého života. Tak jsme tedy začali a  mu kladl hodně otázek a On mi ještě víc odpovídal.

Řekl jsem: "Bože, ty čekáš na každou bytost než dorazí. Proč to mnohým trvá ale tak

dlouho?" "Lidé i všichni ostatní celé eóny let hledají cestu zpět ke Mně. Někteří zaklepou na dveře

nebeské velmi brzy, jiní  o mnoho později. Důvod, proč někteří dorazí záhy a jiní ne je ten, že

cestují autobusem  tedy fyzickým tělem  po mnoha životních drahách. Jejich nesmrtelná duše

využívá tento autobus pro to, aby se přiblížili ke Mně a dorazili do cíle. Do toho cíle, kde se teď

nacházíš. U Boha doma, v nebi. Někdy se ale autobus porouchá a jede pomaleji. Taky je tu hodně

přestupních stanic, proto člověk na zastávkách přestupuje do jiného autobusu a tam zase směřuje

domů. Každý musí přestoupit mnohokrát, protože domů vede dlouhá cesta. Každý ale jednou

dorazí. Neptej se proč.  to prostě vím. Očekávám každého s otevřenou náručí. Čekám na něj na

zastávce tak dlouho, dokud nepřijede jeho autobus. Potom se otevřou dveře a on vystoupí. Když

vystoupí, celým srdcem ho obejmu. Tehdy si človíček rozpomene, kdo vlastně je a kdo jsem Já. V 

chvíli dorazí do cíle, domů k Bohu. V podstatě je to ale jen pomyslný cíl. Kdyby dorazil do cíle,

narazil by na stěnu a nemohl by pokračovat dál. Zkrátka by nemohl žít.  mu tehdy dám možnost

pokračovat dál, tentokrát s úplně jinými kvalitami života. Když si vybere pokračovat, dám mu

nezlomný slib, že nezabloudí a opět dorazí domů.  na něho počkám zase klidně celou věčnost na


zastávce a budu se těšit,  se otevřou dveře a on vystoupí a znovu se shledáme. Takto se těším na

úplně každého. Miluji všechny,  se děje co chce. Tohle je tajemství životní cesty jednotlivce."

Neměl jsem slov a s vděčností odpověděl: "Děkuji ti, že jsi mi to všechno vysvětlil. Je to

zajímavé. Tohle určitě mnozí zapomněli. Napíšu to lidem na Zemi, aby si rozpomněli."

 

 

II. ČÁST – JAK SI BŮH UVĚDOMIL SVOJI VLASTNÍ PODSTATU

 

Chtěl jsem se taky dovědět, jak to chodilo v době, kdy svět ještě nebyl světem. Jak to

chodilo tehdy, když ještě Bůh netvořil. A bylo to tedy tak? Jaká je vlastně pravda? Poprosil jsem ho,

aby mi o tom něco řekl a zakousl jsem mezitím dezert, který udělal. Byl opravdu dobrý. Slaďoučký,

s jemnou smetanovou pěnou, šlehačkou a ovocem z Komojanu. Komojan je planeta bohatá na

ovoce. Nachází se v lidmi dosud neobjevené sluneční soustavě, která obíhá kolem nejmenovaného

slunce. Je to planeta tropická, s množstvím pralesů a miliónů květin. Je tam tepleji než na Zemi,

neexistují tam vůbec žádné stavby a žádný obyvatel tam nikdy neporazil jediný strom! Žijí totiž

přírodním způsobem života. Nepleťte si to s primitivními indiánskými kmeny, které znáte například

z Amazonie. Komojané jsou velmi duchovně i technicky vyspělí, ale žijí s přírodou, protože se cítí

být její součástí. Mají zářivé oči a velmi světle oranžovou pokožku. Rádi se setkávají s návštěvníky

z jiných končin Stvoření.

Bůh mi tedy začal vyprávět o tom tajemném a mystickém čase, kdy ještě nebyl rodičem

všech, protože jeho děti nebyly. Začal s láskou povídat: "Všechno to začalo v jednom bodu, kdy

ještě neexistovalo doslova nic zevního ani vnitřního. Žádné myšlenky, atomy, energie, vibrace,...

duše. Vše, co  napadne na mysli, nebylo.  na jednu věc. To jsem byl Já. Jak si ale představit ten

proces, který se udál v procesu božího uvědomění? To je těžké lidskými prostředky popsat, ale

nějak to půjde." Po těchto slovech se Bůh odmlčel, ale pak mi to začal vyprávět v plné šíři. Začal se

smát,  nevěděl čemu. Později mně bylo sděleno, že se smál kvůli tomu, jak jsme všichni vtipní.

Hovor o procitnuní byl ten nejdůležitější. Tajemství, které mi bylo dovoleno dovědět se.

Bůh začal znovu mluvit: "Moje procitnutí se stalo v jednom okamžiku. Předtím jsem nebyl

uvědomělý  a v tom okamžiku se to stalo. Procitl jsem. Bylo to náhlé a vše se stalo v jeden

moment. Souběžně s procitnutím jsem uslyšel ránu a pak ticho. Probudil jsem se z božského

spánku. Spánek ale neměl začátek. Dřímal jsem jako nevědomá entita od věčnosti právě to toho

důležitého okamžiku. Byl jsem to   Bůh, který byl nikým nestvořený a existoval vždy. V jednom

bodě jsem se probudil z postele a položil jsem si otázku: Kdo vlastně jsem? To byla první otázka,

která vyprodukovala první energii. Dostal jsem odpověď, která zněla: JSEM JEDINÝ A

ABSOLUTNÍ BŮH, KTERÝ VE SVÉ PŘIROZENOSTI OBSAHUJE PLNOST VŠECH STAVŮ,

PODMÍNEK A PROCESŮ. JSEM HARMONIÍ, DOKONALOSTÍ A NEJVYŠŠÍ MOŽNOU

EXISTENCIÁLNÍ REALITOU. BUDU VŽDY SEBEUVĚDOMĚLÝ PRÁVĚ OD TEĎ DO

NEJZAZŠÍ VĚČNOSTI. BYL JSEM PŘEDTÍM, JSEM TEĎ A BUDU I POTOM. JSEM ALFA A

OMEGA, ZAČÁTEK A KONEC. Po této odpovědi jsem nabyl absolutního vědění o sobě a o všem,

co jest. Nevěděl a nikdy nebudu vědět, co božskému módu předcházelo, jaká byla příčina  věčné

existence. Je to jediná věc, kterou nevím. Ano, možná bude každý namítat, že příčinou existence

jsem  sám. To je pravda, ale jen z části. Kdybych byl totiž vlastní příčinou, musel bych se stvořit.

Vy jste mojí přímou příčinou, protože jste stvořeni Mnou, ale  o žádné příčině Sebe samotného

nevím, protože pokud jsem nikým a ničím nestvořený, tak nemám příčinu a důvod své existence.

Mám mnoho smyslů  a přesto nemám žádný smysl. Smysl musím dávat sám sobě, kdož jedinný

absolutně jest."

"A jak jsem se probudil, vstal jsem z postele. Po položení prvotní otázky jsem se stal

absolutním vědomím a stavem a stal jsem se vskutku Bohem. Jediné, co je mi záhadou, je postel a

ohraničený prostor okolo ní. To je totiž jediné, co jsem nestvořil. Jak bych také mohl, když jsem v

tom byl po věčnou dobu, kdy jsem o sobě nevěděl a ještě jsem nebyl sebeuvědomělý Bůh, nýbrž

entita, co na to teprve čeká a spí? Předtím jsem byl velký jako pomeranč, který pluje nebytím po

věčnost. V tom míčku velikosti pomeranče byla moje postel a Já. Po nabytí božství jsem stvořil


existenci. Náhle vše dosud existující prasklo a  pohltil nebytí Mnou a existencí. Existence od 

doby přebývá ve mně, život a láska také. Není to naopak, že  přebývám v životu a lásce.

Od toho okamžiku jsem doslova vším. Stvořil jsem i světlo. Miriády a eóny let jsem hloubal

v hlubokém tichu nad sebou samým, abych se poznal myšlenkovitě a teoreticky. Zabralo celou

věčnost, aby Nekonečno poznalo sebe jako nekonečné. Zabralo to více času, než je věk vesmírnu na

miliontou. Došel jsem ke všem otázkám a stal jsem se dokonalým a bezchybným. Jen jedna věc mi

nikdy nebude zodpovězena. Co bylo před tím, než jsem byl umístěn na postel. Věděl jsem, že jsem

tam od věčnosti, ale za věčnost nedokáže  mysl dojít. Proto jsem to nevěděl a měl jsem se s tím

smířit. To, že nad tím uvažuji pouze dokazuje fakt, že jsem třeba vzešel z jediného jádra atomu,

který se chtěl bavit a pozorovat, jak Bůh tvoří. Kdyby totiž za tím něco nestálo, nemohla by nad tím

absolutní mysl uvažovat. Ano, jsem od věčnosti do věčnosti nikým a ničím nestvořený, ale vždy

něco předchází něčemu.

V době velkého Ticha, které bylo před věčností, kam  mysl nesahá, jsem ještě nebyl ani v

míčku velikosti pomeranče, kde jsem dřímal. Nebylo nic, co by cokoliv něco stvořilo a vymyslelo.

Z něčí pohnutky ale vzešla věčnost, následné umístění budoucího Boha na postel v míčku, okolo

toho nicota, kde ten míček plul... a následné probuzení Boha. Vzešel jsem z Ticha a objevil se

neznámo proč. Ano, byl jsem věčný. Věčný a nestvořený v rámci své vlastní věčnosti a

nekonečnosti. Z mého pohledu se moje nekonečno jeví tak, jako se lidem na Zemi jeví oceán. Když

se díváte na horizont, vidíte modrou hladinu táhnout se tam, kam  oko dohlédne. Víte, že oceán

pokračuje dál, ale přesto vidíte ze své pozice jeho domnělý konec.  se dívám na své nekonečno

stejně. Jen s tím rozdílem, že  mohu jít po nekonečnu (jakoby oceánu) dál a dál, ale nikde

neskončí. Že nekonečno nemá konec je samozřejmě pravda. A přesně tady je zakopaný pes.

Představte si, jak plujete po širém oceánu, který se táhne do všech stran. Chtěli byste se

dostat na okraj oceánu, na tu čáru na horizontu, kterou pozorujete ze své lodi. Tak se tedy vydáte k

 čáře. Jenže  plujete, jak chcete, stejně se vám ta čára na horizontu bude jevit stejně daleko a

nikdy k  nedoplujete, protože se oceán táhne nekonečně daleko. Mohli byste tak plout celou

věčnost velkou rychlostí, ale přesto byste byli stejně daleko od horizontu.

 to mám s nekonečnem stejné. Mohu se vydat nahoru, dolu, doprava, doleva, na

jakoukoliv stranu, ale přesto nepřekročím nekonečno, i když jsem absolutní, protože ani absolutní

nemůže překročit nekonečno z toho důvodu, že přece nekonečno nekončí. To se navzájem vylučuje

stejně tak, jako existence dvou absolutních entit vedle sebe  to je nemožné.

Nekončící oceán je nekonečný pouze vůči planetě Zemi. Kdyby nebyly pevniny, ale pouze

vodní plocha, stalo by se to samé, jako tomu námořníkovi. Nikdy by nedorazil na konec, protože

planeta se zakulacuje, ale z vašeho omezeného pohledu nic nepozorujete. Z mého pohledu vnímám

oceán konečně, ale při pohledu na nekonečno existence jsem najednou v situaci námořníka na Zemi.

Horizont oceánu  vždy před námořníkem napřed. Taktéž i přede Mnou  nekonečno napřed,

protože se také jeví jako vodní plocha. Je to kvůli tomu, že  jsem to nekonečno, takže vlastně

nemohu dojít na konec Svého dosahu. Je to nemožné. I kdybych chtěl, nikdy nedojdu na konec

horizontu, kde to vypadá, že nekonečno končí, přesto ale pokračuje dál.

Námořník sice dokáže to, že nelze doplout na konec oceánu, ale  nedokáže to, že z něčího

pohledu se jeho nekonečný oceán jeví jako konečný  z Mého pohledu. Člověk na moři teoreticky

tuší, že je oceán konečný, ale nemá k tomu prostředky, jak se dostat z vlivu konečnosti oceánu. A 

zase dokážu to, že se nelze dostat za konec Sebe samého a ze svého vlivu, ale  nedokážu to, že z

něčího jiného pohledu se Moje nekonečno, které vnímám jako nekonečné, jeví jako konečné. Mohu

to pouze teoreticky tušit. Kdybych se ale dostal ze Svého vlivu za nekonečno,  bych nebyl

absolutní Bůh, protože bych